dnes se nebudu rozepisovat. myslím, že to není nutné. z fotografií je patrné vše… láska, vášeň, přátelství, důvěra, radost, štěstí, těšení se, romantika, krása a mohla bych tak pokračovat do nekonečna…každý z vás si tady určitě tu svou „emoci“ najde
tak přeji krásnou podívanou!
zrovna teď mě napadl název příspěvku raz dva, ale nevím, jak začít psát. možná je to tím, že mi není dobře a něco na mě už vlezlo nebo prostě jen nemám svůj den a moje můzy odletěly jinamtak to dnes vemu zkrátka. tohle fotografování bylo skvělé. jak už sám název napovídá, fotila jsem babinec a všechny ty holky byly úžasné, krásné, veselé a myslím, že nás to všechny moc bavilo. a to můžu klidně říct i o té nejmenší, která byla zrovna ve věku, kdy je takové focení moc nebaví. a když nad tím tak přemýšlím, čím to je, že tam byla taková pohoda, tak krom všech těch důvodů, že byla sranda a holky si to užívaly, mně pořád nějaký čertík v mé hlavě nastrkuje fakt, že tam nebyl žádnej chlap. takovej ten, co pokukuje významně po hodinkách, přijdou mu všechny momenty focené nad rámec jeho představ zbytečné a ten, co vyvrací oči v sloup, když se některé dítko vztekle rozeřve a focení dočasně sabotuje. a nemůžu tvrdit, že ti chlapi jsou takoví všichni, to v žádném případě, často ke mně jezdí tatínci, kteří sami focení iniciují, ale občas se takovej mužskej najde. ale nejradši mám ty, kteří to o sobě vědí a radši zůstanou domanení nad pohodu na obou stranách
2 comments
často mi píšete, že moc rádi chodíte ke mně na tento blog a že si tady moc rádi čtete. ani nevíte jak moc ráda jsem! snažím se blogovat co nejčastěji to jde, ale ať se snažím sebevíc, pravidelnost z toho bohužel neudělám, snad časem, až vemou toma do školky(zítra jdeme k zápisu, tak nám držte palce) a taky, i když to tak možná nevypadá, napsat takový jeden příspěvek není jen tak. většinou mi to zabere tak hodinu včetně vložení fotografií. to je docela doba na to, že je to jen pár vět, co myslíte? ale jako většinu ostatních věcí neumím dělat rychle, pokud je chci dělat pořádně. takže mi to prostě trvá. a víte co mi trvá většinou nejvíc? vymyslet název příspěvkujá se totiž snažím neopakovat a pokaždé vymyslet pro ty konkrétní fotky svůj originální název a to je vskutku pěkná fuška, hlavně pokud nechci psát jména osob na fotografiích. tak třeba tento příspěvek. domluvily jsme se s maminkou, že nebudu psát jména dětí. takže první co mě napadlo bylo „sourozenci“. ale to jsem asi za 10 sekund smazala, protože mi to přijde jako děsná nuda a navíc už jsem určitě tento název někdy v minulosti použila. a co mě napadlo pak? v této fázi příspěvku mě nenapadlo ještě nic, takže zatím je v názvu prázdno. občas to tak dělám, že nevím, tak jdu psát a ono to pak nějak tak samo vyvystane. doufám, že mě něco skvělého napadnetyhle 4 děti jsou sourozenci. mají mezi sebou určité věkové rozdíly, ale to nic nemění na jejich vzájemném vztahu, který je úžasný! ale co je nejúžasnější, ten krásný vztah mezi nimi není na první pohled nijak patrný. hlavně mezi těmi staršími. velkej brácha je v zajetí svého věku a všemu co k němu patří a tak se taky chová, takže jen ho donutit stoupnout před fotoaparát byla fuška. ale stačilo pár srandiček a úsměv byl na světě. a pak se děly věci, velkej brácha se změnil v úžasného parťáka pro svou ségru a já osobně vidím, že se mají rádi, navzájem a hodně. každý po svém. takže díky těmto fotografiím můžete vidět ten druhý pohled, kde je vidět jejich úžasný vzájemný vztah. aspoň já to vidím. ano, do jisté míry jsem vždycky ovlivněna tím, že s těmi lidmi trávím nějaký čas a tak nějak mi přilnou, takže je možné, že moje pohledy na ně jsou lehce zkreslené, myslím tím, kde vy nevidíte nic a říkáte si…hmmm, no mně to tak teda nepřipadne…např. tak já vidím všechno to, co spíš cítím a to je pak jasné, že budou naše pohledy na věc rozdílné. ale….zdá se mi, že se začínám trošku zamotávattakže jdu dopsat ten název, ještě pořád nevím i když vy už dávno víte, jaký jea to mě baví, píšu do budoucnosti o minulosti
no comments
38. týdnů…je to hodně nebo málo? záleží, jaké ty týdny jsou, myslím, jak je člověk prožije. protože, až se za nimi otočí, měl by mít pocit, že to bylo něco skvělého. co stálo za to. ano, v životě je spousta momentů, hodin, dnů a týdnů, které byste už chtěli mít za sebou a často na ně neradi vzpomínáte. to tak prostě je, takový je život, člověk si nevybere. ale tyhlety týdny, těhotenské týdny, si myslím, že ve valné většině stojí za to. každý z nás, kdo si těmito týdny prošel, má určitě ten svůj pohled „na věc“, ale ať byly jakékoli, na konci přijde vytoužená odměna. a to pak asi každý zapomene na to, jestli ta doba byla fajn nebo naopak nekonečná. aspoň pro ten okamžik, kdy se narodí malý človíček, každý z nás zapomíná na to, co mu nebylo příjemné. například já, moje týdny byly plné obav a nekonečného počítání a čekání, kdy to všechno skončí, takže když se teď po čase podívám zpátky, ta doba byla neskutečně dlouhá, ani nevím, jak jsem to všechno vydržela a nezbláznila sepotom opačný příklad, kdy mi moje dobrá kamarádka říkala, že najednou zjistila, že čeká miminko a pak „cvak“, přeletěla těch několik týdnů ani neví jak a najednou měla své děťátko v náruči. takže pro mě je to hodně, pro ni to nebylo nic, každý z nás si prožil jiné věci, starosti, radosti. ale jedno máme obě společné. máme díky tomuto dlohému nebo krátkému čekání v náručí své dítě a to je to podstatné. sama za sebe můžu říct, že moje nekonečná cesta stála za to a jsem ráda, že jsem ji zvládla a to co se mi na ní nelíbilo, už není důležité…
1 comment
dnes mám tady pro vás jednoho báječného chlapečka, se kterým jsem se moc nasmála. byl se fotit se svým malinkým bráškou a maminkou, ale většinu fotografií mám jenom s ním, protože to stálo opravdu za tovojtíšek na mě totiž vrhal neodolatelné pohledy a dělal „oči“ což spočívalo ve význameném přihmouření očí ostříleného svůdníkaprvní fotografie tohoto příspěvku je toho důkazemstrašně ráda takové děti fotím, vůbec si mě totiž nevšímal, hrál si a občas prostě na mě hodil to své očko a zase pokračoval ve svém zaujetí. tím samozřejmě nechci říct, že jiné děti fotím nerada, to ne, ale kdybych si mohla vybrat, dám přednost těm, kterým jsem do jisté míry „volná“, protože se pak nesoustředí na mě, ale chovají se víc přirozeně a pokud se mi podaří je vytrhnout ze svých úvah, tak to bývají často ty nejkrásnější momenty. nicméně každé dítko je své a pokud na něj máte při fotografování dost času, za chvíli pokaždé najdete ty správné páky, jak na něj a to se vyplatí, protože se vám za to odmění svou přirozeností a spontánností.
no comments
5 comments